Nové Město nad Metují
V pátek 4. října 2024 jsme se vydali po stopách Pipi Punčochaté.
S dětmi jsme si ve čtvrtek v ranním kruhu přečetli tento příběh...
Jedno podzimní říjnové dopoledne se Pipi Punčochatá vydala s opičákem panem Nilssonem do města na skále. Zavolala na svého strakatého koně Alfreda, Nilsson vyskocil Pipi na rameno, ona Alfredovi na hřbet a už si to všichni tři štrádovali směr Nové Město nad Metují. Do města, které lidé před pěti sty lety postavili na skále. Vyjeli ze školkové Vily Vilekuly ve Valu. Projeli Chlístovem a pak vesnicí, ve které asi všichni spí. Víte, jak se jmenuje?
Jeli z kopce, pak do kopce a zase z kopce. Když sjížděli z kopce Na Žďáru, mezi stromy se to vynořilo! Skála a na ní barevné domečky a věž zámku i kostela. Společně dojeli až na Náměstí Republiky, kde Pipi sesedla z Alfréda a zaparkovala ho u městského úřadu, aby si po cestě mohl odpočinout a ona si s panem Nilssonem mohla proběhnout okolí kolem.
„Jéééé hele to jsou hodiny z kytek!“ Zavolala Pipi. A Pan Nilsson, protože všechno ví a všechno zná jí pověděl, že to jsou vyjímečné hodiny, protože takové jsou v Čechách jenom tady a v Poděbradech a že se tady ve městě vyráběly a pořád vyrábějí hodinky, které se nosí na ruce a ukazují kolik je hodin a jsou fakt hezký a dobrý a drahý.
Najednou se pan Nilsson rozběhl do leva směrem k náměstí a vyšplhal na vysokou kamennou věž.
“Co tam děláte pane Nilssone?”
“Pipi, tady v roce 1501 ve dvě hodiny odpoledne položil základní kámen k městu kníže Jan Černčický a potom tady postavili tuhle věž, která se jmenuje Zázvorka. A vidíš támhle naproti tu šipku se zlatým hrotem? Tak ta ukazuje na řeku Metuji, která teče pod městem.”
A opravdu, když se Pipi opatrně naklonila přes zeď, viděla, jak se Metuje dole pod skálou vine. Když došli až k Zázvorce, prošli kamennou branou, kde se zastavili u kašny se psem a kočkou.
“Pane Nilssone proč tady jsou ta veliká pouta?”
“Protože tady v tom domečku, byla věznice. Dnes je tu galerie a ty okovy připomínají historii tohohle místa.”
Prošli úzkou uličkou, na jejímž konci narazili na dětské hřiště, kde se svezli na klouzačce, pohoupali na houpačkách, prolezli všechny koruny stromů. Když si dost pohráli, pan Nilsson vyskočil Pipi na rameno a cestičkou z parku došli na kraj Husova náměstí. Tam, za obrovskou borovicí a sochou skladatele hudby Bedřicha Smetany uviděli novoměstský zámek s věží, které se říká Máselnice. Protože na ně čekal Alfréd, řekli si, že návštěvu zámku a povídání o něm i o máselnici nechají, na další výlet.
Husovo náměstí. Oba žasli, jak je malebné, že každý dům má jinou barvu, jiný obrázek a hádali, kdo ve kterém domě asi bydlí, kolik má dětí, kde pracuje, jak žije a hodně se u toho oba nasmáli. Pomalu procházeli podloubím, které je plné obchůdků a hospůdek a obdivovali hnízda jiřiček, která jsou snad na každém světle. Zastavili se u nejkrásnějších dveří ve městě. Dveře chtěl před pár lety jeden pán opravit. Jenže už byl moc starý a zemřel, než stihl práci dokončit. Proto jsou na půl tak a na půl jinak.
“Ten pán se jmenoval Vladimír a byl to malíř a výtvarník a vidíš Pipi ve výloze ta papírová zvířatka? Tak on dělal i vystřihovánky pro děti.”
Malujete rádi? A umíte stříhat?
Uprostřed náměstí je veliká studna, která dříve zásobovala lidi ve městě vodou. Teď už je to jenom kamenná díra, ve které roste kapradí. V rohu náměstí se zastavili u sochy hubeného pána se psem.
“To je socha toho Jana Černčického, který město na skále založil.” Povídá pan Nilsson. “Hmm, sympaťák.” Odvětí Pipi.
“Jak myslíš, že se jmenoval ten pes?”
Co myslite vy, jak se mohl jmenovat?
Od sochy se vydali podél kostela schovanou uličkou s vysokou kamennou zdí na jedné straně, kostelem na druhé a o kousek dál s malými domky. Seběhli po schodech dolů a vydali se doleva podél hlavní cesty z kopce směrem k řece Metuji. V ulici, kterou procházeli, míjeli několik pruhovaných chaloupek, těm se říká roubené. Na plotě obdivovali spící modrou kočku z keramiky, minuli školku a když se pořádně podívali před sebe do dálky, spatřili další skálu. Na této skále je dnes vyhlídka, ale dříve tu stál hrad, kterému se říkalo Výrov. Pipi s panem Nilssonem došli ulicí až k velikému mostu, kterému se říká sepský a přes který jezdí auta do města a z města a kudy vlastně jeli i oni s Albertem. Most vede přes řeku Metuji. Z mostu se podívali, jestli neuvidí v Metuji plavat nějaké rybky, pan Nilsson se proběhl po keřích podél břehu a vydali se šlapat do kopce podél silnice zpět za Alfrédem.
Pipi s Nilssonem vyzvedli u městského úřadu Alfréda a všichni tři se vypravili do Klopotovského údolí za zvířátky.
Co myslíte, jaká zvířátka tam asi tak potkají?
Chtěli byste se projít Novým Městem po stopách Pipi a pana Nilssona?
V pátek jsme nasedli do ranního autobusu směr Nové Město nad Metují, kde jsme šli trasu přesně podle příběhu a hledali podle obrázků místa, na kterých Pipi s panem Nilssonem v Novém Městě byli. Když jsme na konec našli řeku Metuji, pokračovali jsme do Klopotovského údolí. Týdenní téma, které si děti zvolily bylo "Proč dělají jeleni haf haf." V Klopotově jsme zblízka viděli divočáky, bažanty, krocany, muflona a hlavně jeleny, laně i koloušky. Prozkoumali jsme Čertovu díru, hledali houby, hráli si v lese, určovali stromy a květiny, pozorovali podzimní přírodu, její barvy a poklady.
Celou cestou nás provázela panenka Pipi, která s námi bude letos jezdit na každý výlet.
